Proč ztráta psa může být bolestivější než smrt člena rodiny

Svěřil se vám někdy přítel, že ztráta jejich psa způsobila větší smutek než smrt blízkého příbuzného? Cítili jste se někdy takto vy sami?

Společnost nás přiměla k tomu, abychom se za takové emoce styděli, ale výzkum naznačuje, že jsme více než oprávněni, když hluboce truchlíme nad ztrátou chlupatého přítele.

Když zemřel náš první rodinný pes, Spike, můj otec strašně trpěl. Přišel domů z práce a jen seděl ve svém autě, neschopen čelit procházení dveřmi bez našeho malého pudla, který by ho pozdravil. Podnikal dlouhé procházky a navštěvoval online skupiny na podporu ztráty domácích mazlíčků. V noci se probouzel s pláčem.

Byl to tentýž muž, který mě po letech prakticky odnesl z rodinného pohřbu, když mi můj vlastní smutek podlomil kolena. V té době jsem byl zmaten jeho různými reakcemi, ale nedávný článek z Business Insider vrhá světlo na toto téma. Ukázalo se, že je ve skutečnosti zcela normální, že lidé při ztrátě domácího mazlíčka pociťují intenzivnější bolest než u blízkého přítele nebo dokonce příbuzného.

Smrt domácího mazlíčka je pro mnoho lidí téměř ve všech ohledech srovnatelná se ztrátou blízkého člověka. Existuje dokonce výzkum, který by to podpořil, ale prakticky neexistují žádné kulturní rituály, které by nám pomohly se s tím vyrovnat. Když člověk zemře, probíhají nekrology, velebení, náboženské obřady a setkání rodiny a přátel. Dostáváme pracovní volno – někteří zaměstnavatelé dokonce nabízejí odměnu za pozůstalé. Existuje tolik způsobů, jak jsme povzbuzováni, abychom truchlili a vyjádřili své emoce.

Když zemře zvíře, často nemáme žádnou z těchto tradic nebo sympatizujících příznivců, na které bychom se mohli obrátit. Od většiny lidí se očekává, že se okamžitě vrátí ke všem životním povinnostem, s malým nebo žádným uzavřením. Dům je podivně tichý a plný hořkosladkých vzpomínek. Ztratili jsme nejlepšího přítele a věrného společníka, ale hloubka té bolesti zůstává téměř nepoznaná.

Majitelé zvířat mají pocit, že jejich zármutek je dramatický, přehnaný nebo dokonce hanebný. Koneckonců, „byl to jen pes“. Neuvěřitelné pouto mezi lidmi a zvířaty, které jsme si vytvořili se psy, je přehlíženo. Naši pejsci nám poskytují neustálou pozitivní zpětnou vazbu. Zbožňují nás jednoduše proto, že jsme „my“. Snižují nám krevní tlak a zlepšují náladu. Jak bychom nemohli být zničeni, když je to ztraceno?

Je zde také otázka náhlých životních změn, ke kterým dochází, když zvíře zemře. Už žádné vstávání v 6 hodin ráno, každodenní procházky nebo vřelé pozdravy po dlouhém dni v kanceláři. Mnoha lidem dávají jejich mazlíčci pocit smysluplnosti – dokonce důvod, proč žít. Když to najednou zmizí, pochopitelně to změní život.

Dalším zajímavým faktorem, na který upozornil Business Insider, je fenomén známý jako „misnaming“. Popisuje naši tendenci náhodně označovat dítě, partnera nebo milovanou osobu jmény našich mazlíčků. To naznačuje, že naše psy řadíme do stejné mentální kategorie jako naši nejbližší rodinní příslušníci. Když zemřou, je to v podstatě to, co jsme ztratili. Vážený člen rodiny.

Smrt domácího mazlíčka znamená ztrátu zdroje bezpodmínečné lásky, oddaného společníka a poskytovatele bezpečí a pohodlí. Naši psi jsou všití do samotné látky našeho každodenního života. Takže ano, bolí to. Někdy dokonce více než smrt přítele nebo člena rodiny. A není absolutně žádný důvod se za to stydět.

Také by vás mohly zajímat naše články níže: